Fotogalerie

Foto
Foto
Foto
Foto

Kalendář

<Duben 2019>
PoÚtStČtSoNe
123456

Seminář Aikidó

So 6.4.2019 | 10:00

7
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
Zajímavosti » Zajímavosti


Budō je japonský výraz pro bojová umění, jejichž cílem není porážka soupeře, ale zdokonalení vlastního charakteru.Budo-kaligrafie
Skládá se ze dvou japonských znaků bu (boj, válka) a  (cesta). Pojem v kontextu asijské kultury znamená způsob života, který vede k vlastní dokonalosti.

budō nezáleží na fyzické síle, ale na fyzických a psychických schopnostech jedince, které umožňují maximalizovat jeho celkovou energii a sílu. Studium budō pozvedává mentální sílu a úroveň člověka takovým způsobem, který každému cvičenci umožňuje ovládat soupeře bez fyzického střetu. Budō tak usiluje zejména o vítězství bez skutečného boje.

Historie Budo

Počátky bojových disciplín v Japonsku

Počátky technik určených pro boj nejen člověka se zvířetem, ale také pro boj člověka s člověkem se datují k vzniku lidstva. Přestože japonská kultura — a tedy i způsob boje v Japonsku — byla pod vlivem mnoha cizích kultur, je velmi význačná a osobitá. Významným milníkem v historii bojových stylů v Japonsku je vznik profesionálních válečníků, známých také jako bushi, v 10. století n.l.. Tito válečníci se specializovali zejména na jízdu na koni a střelbu z luku. Od té doby se v zemi rozvinulo několik systémů bojových technik (bujutsu). Bushi se postupně specializovali jen v několika z bojových systémů, ten dále rozvíjeli a v období občanských válek (období Sengoku 1467–1573) a konfliktů začali zakládat školy (ryūha), ve kterých daný systém boje vyučovali. Mezi nejvýznamnější bojové systémy této doby patřila lukostřelba (kyūjutsu), šermířství (kenjutsu), jezdectví (bajutsu) a zápas (jūjutsu). S vývojem efektivních a precizních technik nabývaly jednotlivé systémy také na estetické hodnotě a veřejnost je začala označovat za umění — bugei.

Od bujutsu k budoBujutsu-kaligrafie

V roce 1600 n.l. sjednotil Tokugawa Ieyasu Japonsko a založil feudální režim zvaný Šogunát Tokugawa. Japonsko se díky němu po staletích občanských válek vyvarovalo dalšího vážného válečného konfliktu po dobu více než 250 let. I v časech míru kladl veliký důraz na válečnické tradice a podporoval výuku a cvičení bojových umění. Bushi brzy v těchto bojových systémech nalezli nejen umění a nástroj sebeobrany, ale také důležitý prostředek formování lidské povahy. Principy výuky bojových umění se následně začaly využívat při vzdělávání zejména samurajských rodin.
Bojová umění tak v tomto období míru procházela důležitým vývojem od sady technik pro boj ke komplexnímu výukovému systému, který byl k samotnému boji jen zřídka kdy využíván. Protože i ve sjednoceném Japonsku stále probíhaly boje o moc mezi jednotlivými panstvími, bylo třeba udržovat morálku a schopnosti válečníků, kteří budou mír udržovat. Ve druhé polovině 17. století tak rozkvétal duch a efektivita původních bujutsu, tedy systémů bojových technik, jejichž jediným cílem bylo zneškodnit soupeře. V roce 1668 vydala japonská vláda zákaz nošení meče spodním vrstvám společnosti (farmáři, obchodníci). Změna přístupu k meči — od primární zbraně válečníka k nástroji využívaném pouze k tréninku mysli a těla za cílem zdokonalení vlastní osobnosti — tak byla do značné míry zapříčiněna okolnostmi ve společnosti v období Šogunátu Tokugawa. Dalším z důvodů je, že meč hraje důležitou roli v japonském náboženství. Je totiž jedním ze tří posvátných relikvií císařské rodiny (Sanshu no Jingi), dále jsou to zrcadlo a drápovitý přívěsek. Tato změna se projevila transformací kenjutsukendō — „Cesta meče“. Podobným procesem transformace od bojového systému (bujutsu) k bojovému umění (budō) zaměřenému na rozvoj osobnosti si prošla většina ostatních disciplín, ať už šlo o systém se zbraní, nebo beze zbraně. Bojová umění již nebyla jen systémem bojových technik, ale cestou () sebezdokonalování lidské povahy studiem technik boje (bu).

Modernizace a šíření budo po světě

Na přelomu 19. a 20. století docházelo k postupné modernizaci některých systémů budō. Kombinací jūjutsu a prvků z dalších systémů vytvořil Kanō Jigorō (1860–1938) judō. Původní bojové umění se vlivem popularity soutěží a západního přístupu k tělesným disciplínám v průběhu 20. století změnilo ve sport a původní tradice budō se z něj zcela vytratila. Podobný vývoj zaznamenalo také bojové umění kendō, které se rovněž přizpůsobilo poptávce po porovnání cvičenců a soutěži. Mezi mladší bojová umění patří např. aikidō, karate-dō (umění prázdné ruky) nebo kyūdō (umění lukostřelby). Přestože je ve světě stále více populární sportovní forma karate, právě u tohoto umění je schizma mezi individualistickým sportem a bojovým uměním následujícím tradice budō největší.
V roce 1600 n.l. sjednotil Tokugawa Ieyasu Japonsko a založil feudální režim zvaný Šogunát Tokugawa. Japonsko se díky němu po staletích občanských válek vyvarovalo dalšího vážného válečného konfliktu po dobu více než 250 let. I v časech míru kladl veliký důraz na válečnické tradice a podporoval výuku a cvičení bojových umění. Bushi brzy v těchto bojových systémech nalezli nejen umění a nástroj sebeobrany, ale také důležitý prostředek formování lidské povahy. Principy výuky bojových umění se následně začaly využívat při vzdělávání zejména samurajských rodin.